DPDR syndrom u dětí a rodičů

DPDR syndrom neboli depersonalizační a derealizační syndrom je poměrně častým projevem duševních obtíží, byť se o něm nemluví zase tolik jako o jiných závažnějších psychických problémech. Právě proto můžeme být velmi zaskočeni, když potká nás nebo někoho z našeho okolí. V tomto článku se proto pokusíme tento syndrom přiblížit a nastínit, jak probíhá a jak jej řešit u dětí a rodičů.

Depersonalizace a derealizace

Depersonalizace i derealizace se mohou vyskytnout samostatně, ale mnohem častěji se přidružují k jiným duševním problémům, například k depresím, úzkostem nebo panickým atakám. DPDR syndrom se velmi vzácně vyskytuje sám o sobě, takže abychom nalezli jeho pravou příčinu, musíme mnohdy zavítat hodně hluboko do lidské psychiky.

Základním projevem depersonalizace je pocit „vyvlastnění“ či „oddělení“ od vlastního já. Označuje subjektivní pocit odcizení vlastního těla, tělesných dějů nebo psychických procesů, takže si člověk připadá sám sobě cizí. Dotyčný má pocit, že vzpomínky, myšlenky, které produkuje, pohyby nebo hlas snad ani nepatří jemu samému. Pro osoby s depersonalizací může být také matoucí, až děsivý i pohled do zrcadla, protože se v odrazu nedokáží poznat a vidí v něm úplně cizího člověka.

U derealizace se jedná o stejnou změnu vnímání, netýká se však nás samotných, ale vnějšího okolí. Svět, okolní předměty a druzí lidé se zdají být vzdálení, cizí, neskuteční. Dotyční mají pocit, že realita kolem nich není skutečná, vše se jeví jako ve snu, mlze nebo tak, že vše sledují zpoza skla.

V rozumné míře jej známe všichni

S mírnějšími podobami depersonalizace nebo derealizace se může setkat téměř každý z nás. Prakticky se jedná o schopnost zařadit na autopilota a na chvíli vypnout v situacích, kdy potřebujeme jednat s chladnou hlavou a nenechat se ovlivnit emocemi. Díky ní intuitivně víme, jak se zachovat například u autonehody nebo se postarat o naše blízké v nějaké nestandartní situaci.

Stejně tak můžeme depersonalizaci prožít pod vlivem alkoholu nebo jiných psychotropních látek, kdy je naše vnímání zkresleno. Většinou nám ale stačí pořádně se vyspat a je pryč. Obdobně je tomu v případech, kdy se zrovna „necítíme ve své kůži“, jsme unavení, nevyspalí nebo ve velkém stresovém vypětí. Jedná se ale pouze o jednorázovou epizodu, která nás nijak významně nepoznamená. Co ale dělat, pokud se objevuje opakovaně?

DPDR u rodičů a jak si pomoci

DPDR je extrémně nepříjemnou záležitostí. Pokud se rozvine u dospělého, trpí náhlou ztrátou blízkosti a lásky ke své rodině. Najednou se cítí otupělý a prázdný, nedokáže dát najevo žádné pozitivní emoce. Přitom ovšem cítí velkou bolest, protože spojení s rodinou a druhými lidmi je pro něho velmi důležité. Přirozeně to tedy vede k vyhýbání se situacím, které depersonalizaci způsobují nebo zhoršují.

Někteří se mohou začít cíleně vyhýbat kontaktu s rodinou, protože při něm nic necítí. To je ale chyba. Přesto, že emoce plně neprožíváme, neměli bychom se zbytečně soustředit na něco, co pro nás prakticky nemá smysl (DPDR), ale naopak se upnout na to, co pro nás má skutečnou hodnotu (vztahy, rodina). Nenechte se touto nemocí zbytečně svazovat a ovlivňovat. Pokud zažíváte depersonalizační epizodu, nesnažte se z ní rodinu vynechat, naopak jděte a obejměte partnera nebo zažijte něco pěkného s dětmi. I když vám to nepřináší momentální potěšení, s odstupem času z toho jistě budete mít dobrý pocit. Nečekejte, až DPDR zmizí, naučte se žít svůj život s ní teď a tady. Pokud je situace nezvladatelná, není od věci navštívit odborníka, byť jen na krátkou konzultaci.

DPDR u dětí a jak jim pomoci

U dětí je situace o něco obtížnější, protože svůj stav nedokáží dostatečně pochopit. Často se za DPDR příznaky stydí nebo je nechápou a nenacházejí slova pro jejich vyjádření. Pokud se přeci jen odváží svěřit se vám, budou nejspíš používat různá přirovnání jako: „Cítím se jako ve snu“ nebo „Připadám si, že nejsem skutečný“.

Dětem se uleví už jen v momentu, kdy se vám svěří s tím, že se ve svém těle necítí. Tehdy je důležité nehodnotit, nekritizovat a nebrat tuto informaci na lehkou váhu. Trpělivě naslouchejte a buďte tu pro ně. Následně se můžete společně zamyslet nad tím, jaké stresory se v okolí vašeho dítěte vyskytují a jak je možné je snížit. Vhodné je také odvést pozornost dítěte někam jinam, než na jeho psychický stav – zahrajte si společenskou hru, přečtěte knihu nebo ho zapojte do nějaké domácí aktivity.